česky‎ > ‎český blog‎ > ‎

Smutná balada o psacích strojích

posted Sep 30, 2015, 2:27 PM by Tomas Svoboda   [ updated Oct 3, 2015, 12:31 AM ]
(Sepsáno při povinné vojenské službě v roce 1985) 
Tento příběh, který mi mnohokrát vyprávěli staří vojáci při dlouhých, ospalých nočních službách, je pravdivý. Má dva skutečné hrdiny, ale nesetkal jsem se ani s jedním z nich, protože oba dva už patří do minulosti. 

První z těch smutných hrdinů byl důstojník. Třicetiletý, předčasně zestárlý díky stresům prožitým ve službě vlasti. Měl bledý, bezkrevný obličej a snad už tehdy bylo jeho srdce poznamenáno prvním infarktem, stejně jako srdce mnohých jeho kolegů.

Žil ve dvou světech: První z nich byl dvoupokojový byt na sídlišti, ve kterém měl rád svoji ženu; tam měl svou oázu klidu, do které se utíkal z onoho druhého světa, který začíná za kasárenskou zdí. Neznal téměř nic kromě těchto dvou světů, protože nelidské předpisy o bojové pohotovosti mu přikazovaly být stále k dispozici ve svém bytě na dosah telefonu.

Ten druhý svět ho změnil k horšímu. Z jeho lidského srdce udělal cosi nemocného strachem, strachem a utajeným vztekem. Byl zlý. Jmenoval se Sysel a byl kapitánem.

V tom druhém světě žil také chlapec, říkejme mu Petr. Na začátku našeho příběhu měl k dobru všechny trumfy, které může mít v rukou dvacetiletý člověk. Byl schopný natolik, že po roce povinné vojny platil za jednoho z nejlepších spojařů u pluku. Velitelé mu věřili a věděli, že on vždy udělá spojení. Věděl, že to, co dělá je dobré a asi vykonal leccos užitečného. Na ramenou měl dvě zasloužené pecky, a jestliže ho navíc na bráně navštěvovalo milé děvče, pak byl asi šťastný.

Vlastně jsem zpočátku zapomněl na třetího hrdinu, o kterém nevíme vůbec nic, ale který je pro náš příběh tak důležitý, jak jen osud dovede učinit důležitým neznámého člověka, který zkříží naši cestu.

Jakýsi psací stroj určil, že ten neznámý voják bude jednoho nedělního večera jako velitel vlakové hlídky pečovat o kázeň a dobré chování vojáků na kterési trati a jiný psací stroj rozhodl, že stejný večer, stejnou tratí se bude Petr vracet do kasáren po dvou dnech strávených u rodičů.

Nikdo z nás se do konce života nedoví, proč ten neznámý zatkl Petra a obžaloval ho z opilství a výtržnictví. Snad byl ten neznámý rozčílený z hádky s manželkou nebo možná musel splnit nějaký plán využití posádkové věznice nebo si jen tak zažertoval.

Jen to víme jistě, že Petr opilý nebyl.

Následky byly pro Petrovu duši devastující. Najednou se ocitl na druhém břehu vojenských předpisů. Označili ho za výtržníka, z desátníka se stal svobodníkem, odebrali mu titul prvotřídního specialisty, jako by nyní pochybovali o tom, že udělá spojení a stalo se módou ho kritizovat na vojenských schůzích. (Později jsme se naučili tomu říkat "bossing")

Začal počítat své číslo. Tehdy to měl asi za devadesát. Devadesát dní ho dělilo od civilu, od nirvány, v níž vojáci čekají už jen vše sladké a příjemné.

Rozumní lidé mu říkali: Nic si z toho nedělej, těch pár týdnů tady vydržíš a pak to všechno skončí.

Ale v jeho nitru se cosi dělo, čemusi přestal věřit, o čemsi začal pochybovat a jestliže jakousi podivnou náhodou jeho děvče za ním dlouhou dobu nepřicházelo, pak už asi nebyl šťastný.

Avšak psací stroje se ani nyní nezastavily. Ty psací stroje, které tvrdými údery svých kláves odtrhávají člověka od práce, již chtěl dělat poctivě a s chutí, a stavějí jej před úkoly, kterými se nechce zabývat vůbec, vytrhávají muže z party, kde možná začínal klíčit vzácný výhonek přátelství a přemísťují jej do kolektivu, aby musel začínat znovu sám.

Tak se stalo, že kapitán Sysel se ocitl u stejné jednotky jako Petr. Oba dva byli nervózní, oběma bylo ukřivděno. Není divu, že když kapitánovi začaly u nové jednotky nové problémy, byl to právě Petr, kdo na sebe častěji než jiní přivolával jeho zlost.

V té době, řečeno úředními slovy, jednotka plnila náročné úkoly. Tak například v lednu psací stroje ve vzdáleném městě vyťukaly nařízení o tom, že všechny vodiče a kabely, vedené v kasárnách na sloupech a vzduchem, musí být okamžitě zakopány do země. Vojáci dřeli od rána do večera ve zmrzlé půdě, protože tak důležitá akce nemohla v žádném případě počkat do jara...

Byl to rok, kdy se chystaly ukázky.

To znamená, že byly očekávány vzácné návštěvy, kterým se mělo ukazovat, jak vzorným způsobem vojenský útvar funguje. A protože ve skutečnosti útvar nefungoval vůbec, natož vzorně, vojáci museli opět dřít a dřít, aby v kasárnách opravili všechno to zchátralé, na co si léta nikdo nevzpomněl.

Každý velitel by v takové situaci měl problémy, a jestliže Sysel byl navíc nervózní a trošku nešikovný, vojáci ho brzy začali nenávidět a on je začal trestat. Vojáci se snažili všemi dovolenými způsoby dosáhnout rozumného urovnání sporů, ale marně. Napjatý a rozčilený velitel neslyší klidné slovo a psací stroje řídící chod armády nemají sluch a nemohou odpovědět na bědování pronikající k nim zdola.

Může se zdát podivné, obviňovat psací stroje ze všech krutostí, které na vojně prožíváme. Mohli bychom snad vinit člověka, který za psacím strojem sedí?

Sedneš si ke stroji, abys napsal denní rozkaz. Píšeš o lidech, pro lidi. Svými údery na klávesy ovládáš lidi. Přitom ale na lidi nemyslíš. Myslíš na to, jak zařídit, aby rozkaz, který napíšeš, souhlasil se všemi rozkazy nadřízených, předpisy, paragrafy a dodatky, aby byl hotov včas, a podle denního řádu byl přečten mužstvu.

Napíšeš jméno a pár písmen a míníš tím, že onen jmenovaný nastoupí do celodenní služby. V noci nebude spát a ve dne, unavený a nevyspalý bude stát na svém stanovišti a plnit nesplnitelné příkazy a směrnice. Ale když píšeš jeho jméno, nemyslíš na jeho oči červené nevyspáním ani na nohy zapařené po dvaceti čtyřech hodinách ve vysokých botách. Nemyslíš vůbec na nic, protože v nejbližší minutě napíšeš ještě pět jmen nebo deset jmen a přitom budeš stále šilhat po hodinkách, abys měl rozkaz včas hotový. Ty sám jsi pak psacím strojem.

A stalo se v té době, kdy jednotka plnila náročné úkoly při nedostatku lidí (kterých v armádě není nikdy dost), že psací stroj vyťukal Petrovo jméno ne jednou nebo dvakrát, ale s neúprosnou pravidelností každý druhý den po celý měsíc.

Petr se vyspal každou druhou noc a pokud nestál ve službě na kasárenské chodbě (v sudé dny), pak v liché dny dřel s ostatními na stavebních pracích. Stále častěji šeptal nebo křičel své číslo a psací stroje dál a dál klepaly údery své osudové symfonie, blížící se ke tragickému finále.

Jednou se v rozkaze objevila blízko sebe obě jména: Petrovo a Syslovo. To znamenalo, že oba nastoupí tentýž den do služby. Sice na různých stanovištích, ale jak už to na vojně bývá, jeden z nich bude nadřízený a druhý ho bude slepě poslouchat.

Ten den prý Petr něco vypil. Neodsuzuji ho, protože plnil náročné úkoly a z nevyspání ho bolela hlava, jak jen může hlava bolet vojáka, na kterého se ze všech stran sypou rozkazy, křik a nadávky.

Se Syslem se Petr tehdy pohádal už na nástupu, kterým začíná každá služba. Snad to bylo kvůli špatně vyčištěným botám nebo snad si Sysel jen potřeboval na někom vybít zlost.

Zdánlivě se nic mimořádného nestalo a nikdo nepostřehl, že právě dopadla poslední kapka a dovršila míru toho, co Petr dokázal snést. Z nástupu odešel přímo na své stanoviště naproti skladu zbraní, rozbil okénko, za kterým visely klíče od beden s municí, vytáhl svůj samopal ze stojanu a napáskoval.

Hrozný význam toho slova napáskovat chápe jenom ten, kdo poznal, jak pod jeho prsty mizí v bezedném zásobníku samopalu jeden náboj za druhým. Třicet střel a každá z nich má moc změnit jeden lidský život.

Petr napáskoval.

Důmyslné bezpečnostní zařízení neselhalo, žárovka na panelu oznámila Syslovi, že zbrojní sklad je otevřen a přinutila ho běžet tam, kde Petr páskoval.

Snad chtěl Petr zabít sám sebe, možná někoho jiného. Nebo možná v té chvíli, kdy páskoval, nechtěl vůbec nic, protože jeho mozek ovládaly jiné síly než myšlenky.

Sysel doběhl právě v okamžiku, kdy Petr vycházel ze zbrojního skladu s nabitým samopalem, sklopeným hlavní dolů.

Zastavili se na dva kroky od sebe, a tak stáli celou dlouhou minutu. Mluvili spolu, ale jaká slova si v té osudné chvíli vyměnili, to se nedozvíme.

Sysel se vrhl rukama po samopalu, a v tom okamžiku vyšla první dávka plamene a kulek, která ochromila jeho rameno a srazila ho k zemi, kde stále ještě bezmocně lapal rukou po hlavni zbraně.

Po pěti vteřinách ticha a hrůzy ho zasáhla další dávka, mířená a přesná.

Podle úřední pitvy byl už v tom okamžiku mrtev, usmrcen průstřelem aorty.

Petr nepospíchal, přiložil si zbraň pod bradu, a nechal ji znovu vychrlit oheň. Zde by mohl náš příběh končit, nebýt toho, že v naší puntíčkářské společnosti je zvykem zachránit život člověka, ať chce nebo nechce.

Lékaři zjistili, že Petr není mrtvý a houkající sanitkou jej převezli do vojenské nemocnice.

Paní Syslovou vzbudil té noci plukovník a posádkový lékař. Ten jí podal důmyslné chemické preparáty, které způsobily, že neplakala.

Petr strávil dalších šest měsíců v nemocnici, kde pomalu přicházel zpět k životu, a jeho tvář nabývala díky umění chirurgů opět svou dřívější podobu. To vše jenom proto, aby mohl být postaven před vojenský soud.

Soud zasedal mnohokrát a nikdo z pamětníků už dnes neví přesně, jak zněl jeho konečný rozsudek. Někteří hovoří o trestu smrti, jiní si vybavují čtyřiadvacet roků vězení. Jen to víme jistě, že v soudní síni jako nezúčastněný svědek nějaký psací stroj zaznamenal každé slovo toho dlouhého procesu.

--------------------------------------------------------------------------

Tato povídka byla poprvé (a zatím naposled) publikována v ilegálním sborníku "Lipnický almanach" , sestaveném v letech 1984-85 z poetických, prozaických a výtvarných děl "špagátů"(t.j.Absolventů vojenských kateder vysokých škol). Sborník vznikl a byl rozmnožován přímo v kasárnách v situaci, kdy držení fotoaparátu nebo magnetofonu se trestalo posádkovým vězením a za takovýhle text...radši nevím.

Tomáš Svoboda

Comments