Poznámky ze služební cesty do Itálie, kde jsem strávil dobu sametové revoluce. Poznámky nalezeny v roce 2014.
29.10.1989
Čedok, Nekázanka
Přicházím se zdvořile zeptat, zda
jsou hotové jízdenky, které jsem objednal podle zdejších
předpisů 2.10. Nejsou a z dotazů
úřednice zjišťuji, že po 4 týdnech je moje objednávka ve
stejném stavu, jako v den podání. Ptejte se zítra, pozítří...
30.10. až 7.11.1989
Můj služební pas se ztratil při
vyřizování rakouského víza někde na trase: Rakouské
velvyslanectví - Ministerstvo zahraničí - rezortní ministerstvo -
jistý státní podnik - závod - já.
Trávím tři dny porušováním
služebního postupu a prošetřováním celé trasy. Pak se pas
objeví.
Osobně ho nesu na italské
velvyslanectví na vepsání víza. Mám smůlu, nějakým omylem
jsem vypadl ze seznamu, který připravuje naše SKVTRI spolu
se dvěma italskými institucemi. Další týden zdržení. Ztrácím
naději, že budu v Itálii v době svatořečení Anežky
Přemyslovny 12.11.
14.11.1989
Čedok, Nekázanka
Obtížně zajištěné lůžko
Innsbruck-Řím mi propadlo (protože mi k odjezdu chyběly další doklady). Prosím o zajištění téhož na příští
týden. Paní kroutí hlavou: "V tak krátkém termínu není
možné zajistit..."
Už podruhé
telefonuji do Florencie a odkládám příjezd. Tím skvěle dokazuji
akceschopnost našeho podniku pro případné společné podnikání.
konečně cesta:
19.11.1989
Československo - Horní Dvořiště
Hraniční nádraží s odpadávající
omítkou a rozkopanou dlažbou, vojáci se psy a samopaly. Takový je
první obrázek pro přijíždějící cizince.
Rakousko - Summerau
Hraniční nádraží. Bílá zachovalá
omítka, čisté nástupiště, květiny. Přestup do rakouského
vlaku zářícího čistotou.
20.11. 0:30
Rakousko-italskou
hranici projíždím ve spánku. Kvůli takové maličkosti přece
není potřeba cestující budit.
Padova
Na nádraží míjíme vlak naložený
dřevem. Prkna, kulatiny - všechno s razítkem LIGNA. Z
Československa. Vzpomínám na vyholené vrcholky Jizerských hor.
Řím
Nejsem tu poprvé, ale znova jsem
vyplašený jako králík. Na ulicích hluk, vřava, auta tečou po
vozovce nepřetržitým proudem. Chcete-li přejít, seberete odvahu
a vkročíte do ulice. Brzdy zaskřípají, auta stojí. Zastavit, to
je jejich starost.
Cikánská holka mi nabízí noviny.
Otočím se k ní a v tom se na mě ze všech stran vrhne tlupa
povykujících dětí. Cítím doteky kolem kapes. Jednou rukou si
držím náprsní kapsu a peněženkou a druhou je odháním. Tohle se mi v Itálii stane ještě
několikrát.
Řím -
Ministerstvo zahraničních věcí
Tady si musím vyřídit formality
týkající se pobytu a nafasovat peníze. Vchody jsou pečlivě
střežené policisty a úředníky. Nikdo neumí anglicky ani
německy (na ministerstvu ZAHRANIČÍ), dokonce ani člověk za
okénkem s nápisem "Informace". Než se domluvím a najdu
patřičnou kancelář, ztratím tři čtvrtě hodiny. A čas tady je
drahý: Ve 12 30 zavřou a kdybych do té doby neměl všechno
vyřízené, zůstanu do zítřka v Římě bez prostředků. Ale
podaří se to a dostávám do ruky stipendium - jeden milión lir.
Mělo by stačit ke skromnému živobytí na měsíc. Ve frontě na
stipendium je kromě mne jeden Polák a jinak samí černoši.
-------------------------------------------------
Mezitím cca. 3 nezaznamenané týdny pobytu na univerzitě ve Florencii a sledování událostí v Praze
-------------------------------------------------
Neapol
Vycházím před nádraží na
parkoviště - ne to není parkoviště, to je jednolitá a masa aut
pojíždějících po náměstí podle nerozeznatelných proudů.
Vzájemně se blokují, manévrují, houkají. Uprostřed stařičké
hasičské auto s blikajícím majákem a vyjící sirénou. Taky
stojí.
S pocitem sebevraha vstupuji mezi auta
abych přešel náměstí.
Snažím se najít přístav. Podle
mapy jdu k moři; chaotické zběsilé ulice se ztrácejí a
nastupuje neméně příšerná oblast plechových ohrad, skladišť,
smetišť, rezavých aut. Výhled směrem k moři mi stále zakrývají
ohrady. po hodině obcházení zjišťuji, že mi někdo na zádech
rozepnul batoh.
Také nalézám vchod do přístavu,
odkud mě nikdo nevyhání. Nerušeně a na vlastní nebezpečí
procházím mezi jeřáby a těžkými stroji, sleduji nakládání
lodí. Nedaleko od břehu kotví letadlová loď s americkou vlajkou
a palubou plnou letadel. Tři doprovodné křižníky kotví u mola.
Prohlížím si je zblízka, sleduji provoz, ale nefotografuji; s tím
jsou špatné zkušenosti.
Utíkám na vlak. Stíhám ho na
poslední chvíli. Děsí mě představa, že bych v tomhle babylónu
musel přenocovat. Řím mi teď připadá jako klidné městečko.
Jsem zmatený z toho, že ve svobodném
státě může existovat takové šílenství. Profesor Bucci mi
později vysvětluje, že tahle část země vůbec svobodná není.
Mafie...
zpáteční cesta:
13.12.1989
- Vídeň, nádražní bufet, 7,20
ráno
Od vedlejšího stolu slyším češtinu:
"...tak to jsme na tom úplně stejně, už nemám ani šilink."
To mluví třicetiletý muž v silonové bundě a důchodkách k ženě
kolem čtyřicítky. Ptám se, jak je v Praze. Po stručné politické
informaci muž říká: "Já se tam nevracím." Má strach,
aby ho rakouské úřady neposlaly zpátky do ČSSR. Proč ? Vždyť
už opuštění republiky není trestným činem. Ptám se, kam
pojede: "Ještě nevím, asi do Ameriky." A proč utíká
zrovna teď ? "Než to tam po těch komunistech dají do
pořádku, to bude trvat nejmíň deset let. A já na to seru."
Ale nezní to přesvědčivě. Kdo ví, co ho žene.
Vídeň Lindengasse č.5
Obchod s označením "Tschechische
Bücher - České knihy". Majitel pan Pastrňák má na klopě
trikolóru a placku HAVEL FOR PRESIDENT. V regálech knihy emigrantů z celého
světa, z reproduktoru zpívá Kryl. To všechno vidím na vlastní
oči poprvé a je to děsně vzrušující. U regálu si vybírá
knihy známý pražský herec. "Nu což, když si nevybereme
tady, brzy to dostaneme v Praze."
13.12.1989
16:15
Celní kontrola: "Vy ještě máte
celní prohlášení? To si můžete nechat na památku."
