česky‎ > ‎český blog‎ > ‎

Cesta do Itálie v listopadu 1989

posted Oct 28, 2014, 3:50 AM by Tomas Svoboda   [ updated May 4, 2015, 1:25 PM ]

Poznámky ze služební cesty do Itálie, kde jsem strávil dobu sametové revoluce. Poznámky nalezeny v roce 2014.


29.10.1989 Čedok, Nekázanka

Přicházím se zdvořile zeptat, zda jsou hotové jízdenky, které jsem objednal podle zdejších předpisů 2.10. Nejsou a z dotazů úřednice zjišťuji, že po 4 týdnech je moje objednávka ve stejném stavu, jako v den podání. Ptejte se zítra, pozítří...

30.10. až 7.11.1989

Můj služební pas se ztratil při vyřizování rakouského víza někde na trase: Rakouské velvyslanectví - Ministerstvo zahraničí - rezortní ministerstvo - jistý státní podnik - závod - já.

Trávím tři dny porušováním služebního postupu a prošetřováním celé trasy. Pak se pas objeví.

Osobně ho nesu na italské velvyslanectví na vepsání víza. Mám smůlu, nějakým omylem jsem vypadl ze seznamu, který připravuje naše SKVTRI spolu se dvěma italskými institucemi. Další týden zdržení. Ztrácím naději, že budu v Itálii v době svatořečení Anežky Přemyslovny 12.11.

14.11.1989 Čedok, Nekázanka

Obtížně zajištěné lůžko Innsbruck-Řím mi propadlo (protože mi k odjezdu chyběly další doklady). Prosím o zajištění téhož na příští týden. Paní kroutí hlavou: "V tak krátkém termínu není možné zajistit..."

Už podruhé telefonuji do Florencie a odkládám příjezd. Tím skvěle dokazuji akceschopnost našeho podniku pro případné společné podnikání.

konečně cesta:

19.11.1989 Československo - Horní Dvořiště

Hraniční nádraží s odpadávající omítkou a rozkopanou dlažbou, vojáci se psy a samopaly. Takový je první obrázek pro přijíždějící cizince.

Rakousko - Summerau

Hraniční nádraží. Bílá zachovalá omítka, čisté nástupiště, květiny. Přestup do rakouského vlaku zářícího čistotou.

20.11. 0:30

Rakousko-italskou hranici projíždím ve spánku. Kvůli takové maličkosti přece není potřeba cestující budit.

Padova

Na nádraží míjíme vlak naložený dřevem. Prkna, kulatiny - všechno s razítkem LIGNA. Z Československa. Vzpomínám na vyholené vrcholky Jizerských hor.

Řím

Nejsem tu poprvé, ale znova jsem vyplašený jako králík. Na ulicích hluk, vřava, auta tečou po vozovce nepřetržitým proudem. Chcete-li přejít, seberete odvahu a vkročíte do ulice. Brzdy zaskřípají, auta stojí. Zastavit, to je jejich starost.

Cikánská holka mi nabízí noviny. Otočím se k ní a v tom se na mě ze všech stran vrhne tlupa povykujících dětí. Cítím doteky kolem kapes. Jednou rukou si držím náprsní kapsu a peněženkou a druhou je odháním. Tohle se mi v Itálii stane ještě několikrát.

Řím - Ministerstvo zahraničních věcí

Tady si musím vyřídit formality týkající se pobytu a nafasovat peníze. Vchody jsou pečlivě střežené policisty a úředníky. Nikdo neumí anglicky ani německy (na ministerstvu ZAHRANIČÍ), dokonce ani člověk za okénkem s nápisem "Informace". Než se domluvím a najdu patřičnou kancelář, ztratím tři čtvrtě hodiny. A čas tady je drahý: Ve 12 30 zavřou a kdybych do té doby neměl všechno vyřízené, zůstanu do zítřka v Římě bez prostředků. Ale podaří se to a dostávám do ruky stipendium - jeden milión lir. Mělo by stačit ke skromnému živobytí na měsíc. Ve frontě na stipendium je kromě mne jeden Polák a jinak samí černoši.

-------------------------------------------------

Mezitím cca. 3 nezaznamenané týdny pobytu na univerzitě ve Florencii a sledování událostí v Praze

-------------------------------------------------


Neapol

Vycházím před nádraží na parkoviště - ne to není parkoviště, to je jednolitá a masa aut pojíždějících po náměstí podle nerozeznatelných proudů. Vzájemně se blokují, manévrují, houkají. Uprostřed stařičké hasičské auto s blikajícím majákem a vyjící sirénou. Taky stojí.

S pocitem sebevraha vstupuji mezi auta abych přešel náměstí.

Snažím se najít přístav. Podle mapy jdu k moři; chaotické zběsilé ulice se ztrácejí a nastupuje neméně příšerná oblast plechových ohrad, skladišť, smetišť, rezavých aut. Výhled směrem k moři mi stále zakrývají ohrady. po hodině obcházení zjišťuji, že mi někdo na zádech rozepnul batoh.

Také nalézám vchod do přístavu, odkud mě nikdo nevyhání. Nerušeně a na vlastní nebezpečí procházím mezi jeřáby a těžkými stroji, sleduji nakládání lodí. Nedaleko od břehu kotví letadlová loď s americkou vlajkou a palubou plnou letadel. Tři doprovodné křižníky kotví u mola. Prohlížím si je zblízka, sleduji provoz, ale nefotografuji; s tím jsou špatné zkušenosti.

Utíkám na vlak. Stíhám ho na poslední chvíli. Děsí mě představa, že bych v tomhle babylónu musel přenocovat. Řím mi teď připadá jako klidné městečko.

Jsem zmatený z toho, že ve svobodném státě může existovat takové šílenství. Profesor Bucci mi později vysvětluje, že tahle část země vůbec svobodná není. Mafie...


zpáteční cesta:

13.12.1989 - Vídeň, nádražní bufet, 7,20 ráno

Od vedlejšího stolu slyším češtinu: "...tak to jsme na tom úplně stejně, už nemám ani šilink." To mluví třicetiletý muž v silonové bundě a důchodkách k ženě kolem čtyřicítky. Ptám se, jak je v Praze. Po stručné politické informaci muž říká: "Já se tam nevracím." Má strach, aby ho rakouské úřady neposlaly zpátky do ČSSR. Proč ? Vždyť už opuštění republiky není trestným činem. Ptám se, kam pojede: "Ještě nevím, asi do Ameriky." A proč utíká zrovna teď ? "Než to tam po těch komunistech dají do pořádku, to bude trvat nejmíň deset let. A já na to seru." Ale nezní to přesvědčivě. Kdo ví, co ho žene.

Vídeň Lindengasse č.5

Obchod s označením "Tschechische Bücher - České knihy". Majitel pan Pastrňák má na klopě trikolóru a placku HAVEL FOR PRESIDENT. V regálech knihy emigrantů z celého světa, z reproduktoru zpívá Kryl. To všechno vidím na vlastní oči poprvé a je to děsně vzrušující. U regálu si vybírá knihy známý pražský herec. "Nu což, když si nevybereme tady, brzy to dostaneme v Praze."

13.12.1989 16:15

Celní kontrola: "Vy ještě máte celní prohlášení? To si můžete nechat na památku."



Comments