česky‎ > ‎

český blog


Brexitus

posted Oct 14, 2016, 12:50 AM by Tomas Svoboda   [ updated Oct 14, 2016, 12:53 AM ]

Brexit - proces zničení Spojeného  království pod záminkou  odchodu z Evropské unie  Brexitovat - provést Brexitus

Doplňte si do slovníku:
 
 Brexitus proces zničení Spojeného  království pod záminkou  odchodu z Evropské unie
 Brexitovat  provést Brexitus



Zápisky začínajícího Kyborga

posted Jul 11, 2016, 4:23 AM by Tomas Svoboda   [ updated Jul 11, 2016, 4:34 AM ]

Stal jsem se Kyborgem - byl mi voperován první umělý orgán: Kyčelní kloub.
Tady je o tom knížka, která kombinuje vyprávění o vlastních zážitcích, instrukce pro další kyborgy a další.
(Knížku stahujte přes odkaz na spodku stránky.)
http://www.svobodat.com/.../blog/kyborg/kyborg19distri1.pdf

V čem je největší nebezpečí z blokace internetu

posted May 24, 2016, 11:39 PM by Tomas Svoboda   [ updated May 25, 2016, 2:41 AM ]

Dnes nebo zítra bude senát hlasovat o novém zákonu o hazardních hrách. Všeobecně se má za to, že zákon je to dobrý, až na jednu brutální chybu a to jsou jeho paragrafy 82 a 84, které nařízují poskytovatelům internetového připojení "blokovat" přístup k některým webovým stránkám. 
Dokud byl ten zákon ve Sněmovně, byla odborná veřejnost v zásadě v klidu, protože jsme všichni předpokládali, že taková absurdita nemůže projít. Navrhovatel diskusi nevyhledával, tudíž byl klid. Poplach začal až když Sněmovna návrh schválila a Senát se stal jedinou možnou záchrannou brzdou (když nepočítám nepředvídatelného prezidenta). Tudíž propukla intenzivní diskuse, která ukazuje množství protiargumentů, kterě jsou tak rozmanité, že si i navzájem protiřečí. 
V zásadě by se dalo říct, že se svět dělí na 2 části: Jedna se bojí, že to bude fungovat a druhá se bojí, že to nebude fungovat.
Diskusí na to téma bylo mnoho s mnoha pravdivými body
  • je to neurčité a vyvolává právní nejistotu
  • je to nefunkční
  • omezuje to svobodu slova
  • zavádí to nebezpečný precedens cenzury...
  • bude rozhodovat úředník, primárně ne soud
  • vyvolá to náklady u poskytovatelů
    .... ale žádný z nich IMHO nevystihuje podstatu problému
Spory jsou velmi vášnivé a strany se navzájem neposlouchají, m.j. protože mluví jinými "jazyky". Když všechny argumenty odezněly, myslím, že vidím hlavní riziko:
Není pochyb o tom, že to nebude fungovat - z principu to fungovat nemůže (v tom směru je návrh neškodný).
Ale hrozba je v tom, že se stát touto cestou pustí do války proti svobodnému internetu, v jaké je např. Rusko nebo Čína. Kteroužto válku nemůže vyhrát, může ji jedině eskalovat cestou dalších zákazů, které vyprovokují rebelie a spontánní  vzdorná protiopatření.
Temná perspektiva je, že v takové situaci se vždy zmobilizuje tvořivá energie internetové komunity a napře se proti státu, přičemž stát takové síle není schopen konkurovat.
Moudřejší by bylo pro potírání ilegálního hazardu používat jiné způsoby a se svobodnou kreativní internetovou komunitou raději spolupracovat na společných obecných zájmech, než si z ní dělat nepřítele.


Smutná balada o psacích strojích

posted Sep 30, 2015, 2:27 PM by Tomas Svoboda   [ updated Oct 3, 2015, 12:31 AM ]

(Sepsáno při povinné vojenské službě v roce 1985) 
Tento příběh, který mi mnohokrát vyprávěli staří vojáci při dlouhých, ospalých nočních službách, je pravdivý. Má dva skutečné hrdiny, ale nesetkal jsem se ani s jedním z nich, protože oba dva už patří do minulosti. 

První z těch smutných hrdinů byl důstojník. Třicetiletý, předčasně zestárlý díky stresům prožitým ve službě vlasti. Měl bledý, bezkrevný obličej a snad už tehdy bylo jeho srdce poznamenáno prvním infarktem, stejně jako srdce mnohých jeho kolegů.

Žil ve dvou světech: První z nich byl dvoupokojový byt na sídlišti, ve kterém měl rád svoji ženu; tam měl svou oázu klidu, do které se utíkal z onoho druhého světa, který začíná za kasárenskou zdí. Neznal téměř nic kromě těchto dvou světů, protože nelidské předpisy o bojové pohotovosti mu přikazovaly být stále k dispozici ve svém bytě na dosah telefonu.

Ten druhý svět ho změnil k horšímu. Z jeho lidského srdce udělal cosi nemocného strachem, strachem a utajeným vztekem. Byl zlý. Jmenoval se Sysel a byl kapitánem.

V tom druhém světě žil také chlapec, říkejme mu Petr. Na začátku našeho příběhu měl k dobru všechny trumfy, které může mít v rukou dvacetiletý člověk. Byl schopný natolik, že po roce povinné vojny platil za jednoho z nejlepších spojařů u pluku. Velitelé mu věřili a věděli, že on vždy udělá spojení. Věděl, že to, co dělá je dobré a asi vykonal leccos užitečného. Na ramenou měl dvě zasloužené pecky, a jestliže ho navíc na bráně navštěvovalo milé děvče, pak byl asi šťastný.

Vlastně jsem zpočátku zapomněl na třetího hrdinu, o kterém nevíme vůbec nic, ale který je pro náš příběh tak důležitý, jak jen osud dovede učinit důležitým neznámého člověka, který zkříží naši cestu.

Jakýsi psací stroj určil, že ten neznámý voják bude jednoho nedělního večera jako velitel vlakové hlídky pečovat o kázeň a dobré chování vojáků na kterési trati a jiný psací stroj rozhodl, že stejný večer, stejnou tratí se bude Petr vracet do kasáren po dvou dnech strávených u rodičů.

Nikdo z nás se do konce života nedoví, proč ten neznámý zatkl Petra a obžaloval ho z opilství a výtržnictví. Snad byl ten neznámý rozčílený z hádky s manželkou nebo možná musel splnit nějaký plán využití posádkové věznice nebo si jen tak zažertoval.

Jen to víme jistě, že Petr opilý nebyl.

Následky byly pro Petrovu duši devastující. Najednou se ocitl na druhém břehu vojenských předpisů. Označili ho za výtržníka, z desátníka se stal svobodníkem, odebrali mu titul prvotřídního specialisty, jako by nyní pochybovali o tom, že udělá spojení a stalo se módou ho kritizovat na vojenských schůzích. (Později jsme se naučili tomu říkat "bossing")

Začal počítat své číslo. Tehdy to měl asi za devadesát. Devadesát dní ho dělilo od civilu, od nirvány, v níž vojáci čekají už jen vše sladké a příjemné.

Rozumní lidé mu říkali: Nic si z toho nedělej, těch pár týdnů tady vydržíš a pak to všechno skončí.

Ale v jeho nitru se cosi dělo, čemusi přestal věřit, o čemsi začal pochybovat a jestliže jakousi podivnou náhodou jeho děvče za ním dlouhou dobu nepřicházelo, pak už asi nebyl šťastný.

Avšak psací stroje se ani nyní nezastavily. Ty psací stroje, které tvrdými údery svých kláves odtrhávají člověka od práce, již chtěl dělat poctivě a s chutí, a stavějí jej před úkoly, kterými se nechce zabývat vůbec, vytrhávají muže z party, kde možná začínal klíčit vzácný výhonek přátelství a přemísťují jej do kolektivu, aby musel začínat znovu sám.

Tak se stalo, že kapitán Sysel se ocitl u stejné jednotky jako Petr. Oba dva byli nervózní, oběma bylo ukřivděno. Není divu, že když kapitánovi začaly u nové jednotky nové problémy, byl to právě Petr, kdo na sebe častěji než jiní přivolával jeho zlost.

V té době, řečeno úředními slovy, jednotka plnila náročné úkoly. Tak například v lednu psací stroje ve vzdáleném městě vyťukaly nařízení o tom, že všechny vodiče a kabely, vedené v kasárnách na sloupech a vzduchem, musí být okamžitě zakopány do země. Vojáci dřeli od rána do večera ve zmrzlé půdě, protože tak důležitá akce nemohla v žádném případě počkat do jara...

Byl to rok, kdy se chystaly ukázky.

To znamená, že byly očekávány vzácné návštěvy, kterým se mělo ukazovat, jak vzorným způsobem vojenský útvar funguje. A protože ve skutečnosti útvar nefungoval vůbec, natož vzorně, vojáci museli opět dřít a dřít, aby v kasárnách opravili všechno to zchátralé, na co si léta nikdo nevzpomněl.

Každý velitel by v takové situaci měl problémy, a jestliže Sysel byl navíc nervózní a trošku nešikovný, vojáci ho brzy začali nenávidět a on je začal trestat. Vojáci se snažili všemi dovolenými způsoby dosáhnout rozumného urovnání sporů, ale marně. Napjatý a rozčilený velitel neslyší klidné slovo a psací stroje řídící chod armády nemají sluch a nemohou odpovědět na bědování pronikající k nim zdola.

Může se zdát podivné, obviňovat psací stroje ze všech krutostí, které na vojně prožíváme. Mohli bychom snad vinit člověka, který za psacím strojem sedí?

Sedneš si ke stroji, abys napsal denní rozkaz. Píšeš o lidech, pro lidi. Svými údery na klávesy ovládáš lidi. Přitom ale na lidi nemyslíš. Myslíš na to, jak zařídit, aby rozkaz, který napíšeš, souhlasil se všemi rozkazy nadřízených, předpisy, paragrafy a dodatky, aby byl hotov včas, a podle denního řádu byl přečten mužstvu.

Napíšeš jméno a pár písmen a míníš tím, že onen jmenovaný nastoupí do celodenní služby. V noci nebude spát a ve dne, unavený a nevyspalý bude stát na svém stanovišti a plnit nesplnitelné příkazy a směrnice. Ale když píšeš jeho jméno, nemyslíš na jeho oči červené nevyspáním ani na nohy zapařené po dvaceti čtyřech hodinách ve vysokých botách. Nemyslíš vůbec na nic, protože v nejbližší minutě napíšeš ještě pět jmen nebo deset jmen a přitom budeš stále šilhat po hodinkách, abys měl rozkaz včas hotový. Ty sám jsi pak psacím strojem.

A stalo se v té době, kdy jednotka plnila náročné úkoly při nedostatku lidí (kterých v armádě není nikdy dost), že psací stroj vyťukal Petrovo jméno ne jednou nebo dvakrát, ale s neúprosnou pravidelností každý druhý den po celý měsíc.

Petr se vyspal každou druhou noc a pokud nestál ve službě na kasárenské chodbě (v sudé dny), pak v liché dny dřel s ostatními na stavebních pracích. Stále častěji šeptal nebo křičel své číslo a psací stroje dál a dál klepaly údery své osudové symfonie, blížící se ke tragickému finále.

Jednou se v rozkaze objevila blízko sebe obě jména: Petrovo a Syslovo. To znamenalo, že oba nastoupí tentýž den do služby. Sice na různých stanovištích, ale jak už to na vojně bývá, jeden z nich bude nadřízený a druhý ho bude slepě poslouchat.

Ten den prý Petr něco vypil. Neodsuzuji ho, protože plnil náročné úkoly a z nevyspání ho bolela hlava, jak jen může hlava bolet vojáka, na kterého se ze všech stran sypou rozkazy, křik a nadávky.

Se Syslem se Petr tehdy pohádal už na nástupu, kterým začíná každá služba. Snad to bylo kvůli špatně vyčištěným botám nebo snad si Sysel jen potřeboval na někom vybít zlost.

Zdánlivě se nic mimořádného nestalo a nikdo nepostřehl, že právě dopadla poslední kapka a dovršila míru toho, co Petr dokázal snést. Z nástupu odešel přímo na své stanoviště naproti skladu zbraní, rozbil okénko, za kterým visely klíče od beden s municí, vytáhl svůj samopal ze stojanu a napáskoval.

Hrozný význam toho slova napáskovat chápe jenom ten, kdo poznal, jak pod jeho prsty mizí v bezedném zásobníku samopalu jeden náboj za druhým. Třicet střel a každá z nich má moc změnit jeden lidský život.

Petr napáskoval.

Důmyslné bezpečnostní zařízení neselhalo, žárovka na panelu oznámila Syslovi, že zbrojní sklad je otevřen a přinutila ho běžet tam, kde Petr páskoval.

Snad chtěl Petr zabít sám sebe, možná někoho jiného. Nebo možná v té chvíli, kdy páskoval, nechtěl vůbec nic, protože jeho mozek ovládaly jiné síly než myšlenky.

Sysel doběhl právě v okamžiku, kdy Petr vycházel ze zbrojního skladu s nabitým samopalem, sklopeným hlavní dolů.

Zastavili se na dva kroky od sebe, a tak stáli celou dlouhou minutu. Mluvili spolu, ale jaká slova si v té osudné chvíli vyměnili, to se nedozvíme.

Sysel se vrhl rukama po samopalu, a v tom okamžiku vyšla první dávka plamene a kulek, která ochromila jeho rameno a srazila ho k zemi, kde stále ještě bezmocně lapal rukou po hlavni zbraně.

Po pěti vteřinách ticha a hrůzy ho zasáhla další dávka, mířená a přesná.

Podle úřední pitvy byl už v tom okamžiku mrtev, usmrcen průstřelem aorty.

Petr nepospíchal, přiložil si zbraň pod bradu, a nechal ji znovu vychrlit oheň. Zde by mohl náš příběh končit, nebýt toho, že v naší puntíčkářské společnosti je zvykem zachránit život člověka, ať chce nebo nechce.

Lékaři zjistili, že Petr není mrtvý a houkající sanitkou jej převezli do vojenské nemocnice.

Paní Syslovou vzbudil té noci plukovník a posádkový lékař. Ten jí podal důmyslné chemické preparáty, které způsobily, že neplakala.

Petr strávil dalších šest měsíců v nemocnici, kde pomalu přicházel zpět k životu, a jeho tvář nabývala díky umění chirurgů opět svou dřívější podobu. To vše jenom proto, aby mohl být postaven před vojenský soud.

Soud zasedal mnohokrát a nikdo z pamětníků už dnes neví přesně, jak zněl jeho konečný rozsudek. Někteří hovoří o trestu smrti, jiní si vybavují čtyřiadvacet roků vězení. Jen to víme jistě, že v soudní síni jako nezúčastněný svědek nějaký psací stroj zaznamenal každé slovo toho dlouhého procesu.

--------------------------------------------------------------------------

Tato povídka byla poprvé (a zatím naposled) publikována v ilegálním sborníku "Lipnický almanach" , sestaveném v letech 1984-85 z poetických, prozaických a výtvarných děl "špagátů"(t.j.Absolventů vojenských kateder vysokých škol). Sborník vznikl a byl rozmnožován přímo v kasárnách v situaci, kdy držení fotoaparátu nebo magnetofonu se trestalo posádkovým vězením a za takovýhle text...radši nevím.

Tomáš Svoboda

Ruská starožitná knížka má recept na globální oteplování

posted Sep 30, 2015, 12:16 PM by Tomas Svoboda   [ updated Sep 30, 2015, 12:57 PM ]

Teď, když svět šílí kolem změn klimatu (dokázáno) a lidského vlivu na něj (nedokázáno) a snah to zvrátit (pochybné, ale lepší než nedělat nic) mi vyplavala knížka z roku 1977 ("Пленочные отражатели в космосе" Лукьянов = "Fóliová zrcadla v kosmu", Lukjanov)  která obsahuje střízlivý a technicky reálný recept jak na to. (Nechme stranou 
"Пленочные отражатели в космосе" 1977 Лукьянов  обложка
pochybnosti, že každý náš zásah do ekologie může mít nepředvídatelné i kontraproduktivní následky.)

Autor diskutuje koncept fóliových zrcadel na oběžné dráze, které mohou: 
  • Zastínit kousíček slunečního světla od Země (např. 1 promile - což by byl zásah mocnější, než všechny dosavadní lidské činnosti) 
  • Odrazem v noci osvětlovat městské oblasti místo elektrického osvětlení a tím dál přispět ke snížení emisí CO2 
Takový koncept je gigantický, ale v globálním měřítku reálný. 

Psací stroj nebo počítač ?

posted May 26, 2015, 6:05 AM by Tomas Svoboda   [ updated May 30, 2015, 1:04 PM ]

V jednom temném zákoutí na jednom starém disku jsem našel zálohy dokumentů od roku 1990 . Tak například tento článek určený do nějakého časopisu:



Psací stroj nebo počítač ?

Pro začínajícího uživatele (zvyklého obvykle na psací stroj) přináší přechod na počítač zpočátku řadu komplikací, po

jejichž překonání teprve vychutnává výhody a nové možnosti. Komplikace bývají zpravidla tyto:
  1. Klávesnice počítače obsahuje klávesy, jejichž význam není na první pohled zřejmý. V našich (českých) podmínkách často popisy kláves nesouhlasí s jejich významem.
  2. Ovládání počítače s textovým editorem je podstatně složitější než u psacího stroje. K jeho zvládnutí bývá nutné studovat příručku, na což uživatel nemusí být zvyklý.
  3. Existence viditelného textu na obrazovce ještě neznamená, že text je trvale zaznamenán (na disk).
  4. Text, který odroluje mimo obrazovku není vidět, což vyvolává dojem, že se ztratil.
  5. Cesta k vytištění textu na papír může být složitá díky technickým zlomyslnostem v připojení tiskárny.
  6. Text na obrazovce ne vždy odpovídá výslednému textu na papíru.
  7. Příručka i textový editor používá nepochopitelné výrazy související s operačním systémem (např. název souboru, adresář apod.)
  8. Editor nabízí velké množství funkcí, kterým začínající uživatel nerozumí.

Jako důsledek všech předcházejících bodů se uživatel může cítit deprimován, podléhat pocitu vlastní méněcennosti, což v některých případech vede k tomu, že přestane používat počítač navždy. Je proto důležité si uvědomovat, že každý začátečník si ve styku s počítačem připadá jako blbec.

Naproti tomu hned ze začátku je příjemná (ne pro profesionální písařky) menší potřebná síla úhozu na klávesy a dále skutečnost, že zakončování řádek při psaní se děje automaticky. K těmto výhodám se brzy přidají další:

  1. Snadné pozdější zásahy do hotového textu - opravy chyb apod.
  2. Rychlé vytištění textu po úpravě bez nutnosti opakovaného opisování.
  3. Vytváření standardních textů ze společného základu.
  4. Možnosti volby textových atributů, jako je tučné písmo, kurzíva, velikost, podtržení apod.
  5. Komfortní funkce pro práci s hotovými texty, jako vyhledávání, blokové operace, makra apod.

10 důvodů, proč nezavírat obchody o svátcích

posted May 1, 2015, 2:16 PM by Tomas Svoboda   [ updated Dec 27, 2016, 12:55 PM ]

Za šedivého socialismu se obchody zavíraly v 18 hodin, přičemž zákazníci skončili pracovní dobu krátce před tím a měli jen krátký průnikový čas pro nákup než obchody zavřely. Čili v této nepřirozené době měli všichni skoro stejnou pracovní dobu a tudíž poctivě pracující měl malou šanci zastihnout nějaký otevřený obchod. Za jeden z velkých výdobytků svobodné společnosti považuji to, že obchody jsou otevřené tehdy, když to zákazníci chtějí, někdy i 24/7.
Řadu roků se objevují snahy sociálních inženýrů nařizovat povinné uzavření obchodů v neděli, ve svátky, v noci a kdo ví, kdy ještě. Využívá se několik opakujících se záminek:
  • Ohled k prodavačům a jejich volnému času
  • Potřeba vychovávat rodiny, aby trávily více času spolu a ne na nákupech
  • Slavení svátků zavřením obchodů jako duchovní hodnota - reminiscence sabatu
Nabízím řadu důvodů, proč jsou tyto iniciativy falešné a zavrženíhodné:
  1. Obchody jsou pro zákazníky a mají být otevřené v době, když zákazníci mají čas.
    Pro většinu populace se nakupování odehrává mimo pracovní dobu, t.j. večer a ve volných dnech. Tudíž obchody by měly být přednostně otevřené právě v těchto časech. Neměl by tedy příkaz být opačný - t.j. povinně otevřené obchody o svátcích ?
  2. Sváteční trhy
    S tím souhlasí i naše kulturní tradice, ve které trhy a obchodování probíhaly právě ve svátečních dnech. Kdy jindy, ostatně. Ve všední den, kdy lidé dřeli na polích to opravdu nemělo smysl. Nebylo to nijak v rozporu s charakterem svátečního dne, naopak ho to dotvářelo.
  3. Duchovní Sabat
    Židovská tradice Sabatu (převzatá do křesťanství) vyžadovala, aby se lidé jeden den v týdnu osvobodili od své rutinní dřiny a věnovali se Bohu a sobě navzájem. V době, kdy každá rodina byla z velké části soběstačná, bylo logické ve sváteční den eliminovat všechny vnější přesuny a transakce a omezit se na komunikaci uvnitř rodiny. V dnešní době, kdy jsme naopak vysoce závislí na službách, které si poskytujeme vzájemně v lidské společnosti, už nucené uzavření rodiny do sebe nemá smysl a naopak získávají význam společné činnosti ve vnějším světě - včetně společné zábavy a konzumace různých služeb a nákupů. O důvod víc aby služby a obchody byly otevřené.
  4. Ohledy k prodavačům
    Často se argumentuje tím, že pracující v obchodě jsou obíráni o svůj volný čas, který by chtěli mít ve stejnou dobu jako většina populace (sorry, ale to prostě z podstaty věci nejde). A je snaha tento nárok prosazovat skrz zákonné normy o obchodování. To je chybné - pracovní povinnosti zaměstnance mají být řešeny ustanovením v Zákoníku práce, který řídí všechny zaměstnance s podobným problémem napříč všemi obory (nemocnice, doprava, zábava...), nejen prodavače. Zákoník práce může zcela korektně takové situace řešit. 
    Mimochodem, co takhle ve svátky nařídit zavření kostelů, aby taky duchovní personál měl důstojný volný čas ? :-)
  5. Regulovat, ne zakazovat
    Podle zdravého rozumu a sociálně-tržní ekonomiky má stát vytvářet podmínky pro podnikání a obchod a  pouze v nezbytných případech přikazovat nebo zakazovat. Je zcela rozumné, aby zákonodárce - pokud to uzná za vhodné - zatížil práci a obchodování v neobvyklou dobu nějakými povinnostmi navíc (např. povinné příplatky pro zaměstnance, noční klid apod.). Důsledkem může být, že se obchodníkovi nevyplatí ve svátek obchodovat - a to je ve svobodné společnosti jediný správný důvod, proč zavřít obchod.
  6. Nezasahovat do práv obchodníka 
    Obchodník má také svá práva. Jednoduchý populistický zákaz je narušuje a obvykle mívá nepředpokládané a nezamýšlené vedlejší účinky.
  7. Údajné konzumní rituály 
    "Zavírači" jako argument uvádějí, že celé rodiny a spolky vyrážejí o volných dnech do hypermarketů a tráví tam víc času, než se mravokárcům líbí. Jedná se o mýtus bez opory v realitě. Já opravdu neznám žádnou rodinu, která by trávila víkend nakupováním v Kauflandu, Lidlu nebo Tescu. (Znám mnoho rodin, která si v nákupním centru společně zajdou do restaurace nebo do kina, ale to je jiný příběh.)  
  8. Společný rodinný život
    "Zavírači" tvrdí, že zavření obchodů umožní, aby rodiny spolu trávily více času a kvalitně ho využívaly. Je to nedokázané tvrzení a typický pokus sociálního inženýrství. 
    Skutečnost je zcela opačná: Jestliže rodina chce a umí spolu kvalitně trávit čas, tak to udělá a otevřené obchody jí v tom nezabrání. Pokud to rodina nedělá, je třeba hledat příčinu v ní a v jejím okolí, ne svádět vinu na obchody.
  9. Potřeby rodin
    Rodiče, zejména s malými dětmi, jsou velmi málo schopni rozhodovat o svém čase. Jejich časové možnosti jsou tvrdě diktovány životem jejich dětí. Právě jim nejlépe slouží obchody s dlouhou - nejlépe neomezenou - otvírací dobou. Každý rodič, který musel někdy v noci řešit nečekanou situaci, může potvrdit, že Tesco otevřené 24 hodin i ve svátky, mu dává velmi příjemnou jistotu,  přestože možnost nakupování v neobvyklou dobu využije jen vyjímečně.
  10. Nepřetržité provozy 24/7
    Případný zákaz by dopadl i na obchody, které vůbec nezavírají. Tam by byl dopad zvláště brutální, protože jejich ekonomika je speciálně kalkulována pro nepřetržitý provoz. Nepočítají s procesem každodenního zavírání a otvírání které samo o sobě vynucuje náklady ve výši odpovídající několika hodinám nepřerušeného provozu. Zvýšené náklady samozřejmě zaplatí zákazníci, případně drobní dodavatelé.
Jestliže prodejce chce prodat a zákazník chce koupit, pak si k sobě najdou cestu a ve svobodné společnosti jim v tom žádný byrokratický zákaz nemůže zabránit. Případné nucené zavírání se bude obcházet všemožnými způsoby. Častými způsoby jsou prodejny na benzinkách nebo nádražích, "výdejny" a "vzorkovny" a jistě se najdou další. 

Přidáno 27.12.2016
Podívejme se na to z pohledu ideologie sociálně tržního hospodářství, která je velmi rozumná a následováníhodná. Ta pracuje s tzv. principem subsidiarity, ve kterém říká, že věci se mají rozhodovat co nejblíže občanům - na co nejnižší úrovni, na které to je efektivní. To znamená na úrovni obce, obchodního centra, nebo jednotlivého obchodu - ne na vyšší úrovni - státu.

Jak jsme za bolševika žádali o telefon

posted Nov 23, 2014, 2:40 PM by Tomas Svoboda   [ updated Feb 7, 2015, 9:07 AM ]

1986 

  • Po nastěhování do nového bytu ve čtvrti H. podávám telefonní přihlášku. Obávám se, že v případě rychlého kladného vyřízení bych neměl po ruce 2000 Kčs na úvodní poplatek; rodiče slibují, že by mi půjčili.

  • Tehdy jsem netušil, jak strašlivě naivní byla moje obava.

1987 se nestalo nic

1988 se nestalo nic

1989 

  • Po svatbě moje novomanželka Jana podává žádost o překládku svého telefonu z jiné čtvrti v domnění, že překládky se vyřizují rychle.

1990 

  • Pracovník Telecomu (tehdy se to snad jmenovalo jinak) Ing. U. konstatuje, že zádrhel je v nedostatečnosti kabelové sítě ve čtvrti H, a že za rok se bude provádět její rekonstrukce.
  • Zoufalý krok: Dáváme inzerát do novin - nabízíme 500DM za předání přípojky v naší blízkosti, chtějí 1000 za stanici na místě B. vzdáleném od nás cca. 800 m.

1991 

  • Jana (tedy moje manželka) podává formální žádost o firemní linku v domnění, že firemní žádosti mají přednost.
  • Moje původní žádost převedena ze soukromé na firemní .
  • Kamarádka Míša pracující na ústředně konstatuje, že za rok bude situace v naší čtvrti v pořádku t.j. proběhne rekonstrukce kabelové sítě.
  • Náměstek Telecomu Ing. R. slibuje pomoc.
  • Náměstek Telecomu Ing. O. navrhuje abych vlastním nákladem zakoupil PCM zařízení (cca 50.000 Kč) a daroval ho Telecomu za účelem zlepšení situace v místě. Ale bez záruky že zařízení bude použito právě v místě kde ho potřebuji...
  • Kamarád Béďa doporučuje pracovníka Telecomu I.- ten slibuje telefon do 14 dnů . Pak už není k zastižení.

1992 

  • Jistá Pardubická firma nabízí řešení: radioreléový spoj - cca. za 190.000 Kč. Nějak mi to připadá moc.
  • Vedu jednání na Telecomu u pana T. o nasazení zařízení DFA (PCM). Situace se změnila, teď už ani není možné zařízení koupit a darovat Telecomu.
Při návštěvě v USA mě tamní domorodci považují za exota žijícího někde daleko v pustině - jenom proto že nemám domů telefon. Skutečnost, že bydlíme 1100 m od ústředny je pro ně nepochopitelná.
  • Naše sousedka pracující jako telefonistka v Hotelu P. několik stovek metrů od nás říká, že její šéf nám to s Telecomem snadno dohodne. Když se dozvídá, že jsme už v jednání s T, tak rezignuje, že nic lepšího už nebude.
Situace se zhoršuje:
Zatímco dosud jedinou překážkou našeho připojení byl nedostatek kabelů v místě, teď už došla i čísla na ústředně.

1993 

  • Kamarád MJ mi vypráví o svém originálním řešení: V bytě na Proseku nemá telefon, tak si instaloval radiový spoj z Dejvic (z práce), a to tak, že obyčejný bezšňůrový telefon vybavil směrovou anténou na obou koncích. Takže telefon má v Dejvicích a sluchátko na Proseku...
    • Přemýšlím o podobném spoji z Janina bývalého bytu, kde ještě straší její telefon.
    • Jelikož moje radiotechnické znalosti nestačí na zhotovení takové směrové antény, zkoušíme dosah různých bezšňůrových přístrojů. Za moc to nestojí.
  • Firma S.C. sídlící 100 metrů od nás má taky problém: Kabel k nim sice vede, ale čísla nejsou. Nabízím výměnný obchod: Připojení na "jejich" kabel výměnou na "naše" číslo (z naší firmy připojené na stejné ústředně). Taky se to nepovedlo.
  • Díky Ing. R. z Telecomu máme půjčený stacionární radiotelefon firmy Motorola, který pracuje ve zkušebním provozu. Pár tisíc těchto přístrojů by mělo v Praze vykrýt nedostatek kabelové sítě v místech jako je naše. Po úspěšném vyzkoušení ale Telecom celou akci odloží na neurčito...
  • Naše dobrá známá dr. B. se stěhuje jinam a mohla by na nás převést svůj telefon; po dlouhém rozvažování to ale neudělala a navíc zemřela.
  • Existuje AMR - celostátní síť vozidlových radiotelefonů. Dost primitivní. Přístroje se přidělují podle okresů, přestože každý z nich se dá používat v libovolném okrese. Zjišťuji, že v okrese Beroun jsou volné stanice. Snažím se založit fiktivní pobočku firmy v Berouně, abych o něj mohl zažádat. Úřadování kolem toho je tak složité, že jsem to nedokázal.
  • Pomocí detektivní agentury X. jsem si zjistil v okolí všechny telefonní stanice a jejich majitele a obeslal jsem je s nabídkou 40.000 Kč za převedení jejich stanice. Získal jsem dva. Ale ztroskotalo to na Telecomu, kde odmítli převod uskutečnit.
  • Zjistili jsme, že v Praze funguje další síť vozidlových radiotelefonů zvaná RATEL. Je to úžasně primitivní zařízení, původně určené k dálkovému ovládání stavebních strojů flákajících se na různých stavbách po Praze. Objednáváme stanici skládající se z několika mohutných beden a hlasité sirény, díky které o našich příchozích hovorech museli vědět snad i na ulici. Ven se dalo volat jakž takž automaticky, ale po N minutách (v závislosti na stupni provozu) se hovor přerušil, aby se dostalo i na ostatní. Příchozí hovory jdou přes spojovatelku.

  • Telefon to sice ještě není, ale částečně se mu to podobá a jednoduché signály se přes to dají předávat.

1994 

  • V březnu ve složité rodinné situaci (manželka v druhém těhotenství v nemocnici, já s prvním klukem sám doma) propadám zoufalství a kupuji Eurotel. O něco lepší náhražka.
  • Duben: Vysoký pracovník Telecomu Ing. X ode mne něco naléhavě potřebuje.

  • Ukazuje se, že do naší lokality ještě jsou nějaké volné kabelové páry. A vždycky tam byly.
Připojen telefon!!!!!!!!!!!!!!!!!

  • RATEL zrušen v květnu

1995 se nestalo nic

1996 Happy End

  • Probíhá rekonstrukce kabelové sítě ve čtvrti HA. slíbená v roce 1990. Teď už prý do roka bude telefonů ve čtvrti H. dostatek.
  • ... a skutečně 3.12.1996 nám připojili druhou telefonní linku !

1997

  • Hodláme se přestěhovat do obce HO ...

  • Že by to všechno začínalo znova ?



Tento horror je smyšlený. Jakákoli  podobnost  se  skutečnými  osobami  nebo  událostmi  je  čistě  náhodná (Poznámka z roku 1997 kdy účastníci ještě žili a jejich zločiny nebyly promlčené).

Cesta do Itálie v listopadu 1989

posted Oct 28, 2014, 3:50 AM by Tomas Svoboda   [ updated May 4, 2015, 1:25 PM ]

Poznámky ze služební cesty do Itálie, kde jsem strávil dobu sametové revoluce. Poznámky nalezeny v roce 2014.


29.10.1989 Čedok, Nekázanka

Přicházím se zdvořile zeptat, zda jsou hotové jízdenky, které jsem objednal podle zdejších předpisů 2.10. Nejsou a z dotazů úřednice zjišťuji, že po 4 týdnech je moje objednávka ve stejném stavu, jako v den podání. Ptejte se zítra, pozítří...

30.10. až 7.11.1989

Můj služební pas se ztratil při vyřizování rakouského víza někde na trase: Rakouské velvyslanectví - Ministerstvo zahraničí - rezortní ministerstvo - jistý státní podnik - závod - já.

Trávím tři dny porušováním služebního postupu a prošetřováním celé trasy. Pak se pas objeví.

Osobně ho nesu na italské velvyslanectví na vepsání víza. Mám smůlu, nějakým omylem jsem vypadl ze seznamu, který připravuje naše SKVTRI spolu se dvěma italskými institucemi. Další týden zdržení. Ztrácím naději, že budu v Itálii v době svatořečení Anežky Přemyslovny 12.11.

14.11.1989 Čedok, Nekázanka

Obtížně zajištěné lůžko Innsbruck-Řím mi propadlo (protože mi k odjezdu chyběly další doklady). Prosím o zajištění téhož na příští týden. Paní kroutí hlavou: "V tak krátkém termínu není možné zajistit..."

Už podruhé telefonuji do Florencie a odkládám příjezd. Tím skvěle dokazuji akceschopnost našeho podniku pro případné společné podnikání.

konečně cesta:

19.11.1989 Československo - Horní Dvořiště

Hraniční nádraží s odpadávající omítkou a rozkopanou dlažbou, vojáci se psy a samopaly. Takový je první obrázek pro přijíždějící cizince.

Rakousko - Summerau

Hraniční nádraží. Bílá zachovalá omítka, čisté nástupiště, květiny. Přestup do rakouského vlaku zářícího čistotou.

20.11. 0:30

Rakousko-italskou hranici projíždím ve spánku. Kvůli takové maličkosti přece není potřeba cestující budit.

Padova

Na nádraží míjíme vlak naložený dřevem. Prkna, kulatiny - všechno s razítkem LIGNA. Z Československa. Vzpomínám na vyholené vrcholky Jizerských hor.

Řím

Nejsem tu poprvé, ale znova jsem vyplašený jako králík. Na ulicích hluk, vřava, auta tečou po vozovce nepřetržitým proudem. Chcete-li přejít, seberete odvahu a vkročíte do ulice. Brzdy zaskřípají, auta stojí. Zastavit, to je jejich starost.

Cikánská holka mi nabízí noviny. Otočím se k ní a v tom se na mě ze všech stran vrhne tlupa povykujících dětí. Cítím doteky kolem kapes. Jednou rukou si držím náprsní kapsu a peněženkou a druhou je odháním. Tohle se mi v Itálii stane ještě několikrát.

Řím - Ministerstvo zahraničních věcí

Tady si musím vyřídit formality týkající se pobytu a nafasovat peníze. Vchody jsou pečlivě střežené policisty a úředníky. Nikdo neumí anglicky ani německy (na ministerstvu ZAHRANIČÍ), dokonce ani člověk za okénkem s nápisem "Informace". Než se domluvím a najdu patřičnou kancelář, ztratím tři čtvrtě hodiny. A čas tady je drahý: Ve 12 30 zavřou a kdybych do té doby neměl všechno vyřízené, zůstanu do zítřka v Římě bez prostředků. Ale podaří se to a dostávám do ruky stipendium - jeden milión lir. Mělo by stačit ke skromnému živobytí na měsíc. Ve frontě na stipendium je kromě mne jeden Polák a jinak samí černoši.

-------------------------------------------------

Mezitím cca. 3 nezaznamenané týdny pobytu na univerzitě ve Florencii a sledování událostí v Praze

-------------------------------------------------


Neapol

Vycházím před nádraží na parkoviště - ne to není parkoviště, to je jednolitá a masa aut pojíždějících po náměstí podle nerozeznatelných proudů. Vzájemně se blokují, manévrují, houkají. Uprostřed stařičké hasičské auto s blikajícím majákem a vyjící sirénou. Taky stojí.

S pocitem sebevraha vstupuji mezi auta abych přešel náměstí.

Snažím se najít přístav. Podle mapy jdu k moři; chaotické zběsilé ulice se ztrácejí a nastupuje neméně příšerná oblast plechových ohrad, skladišť, smetišť, rezavých aut. Výhled směrem k moři mi stále zakrývají ohrady. po hodině obcházení zjišťuji, že mi někdo na zádech rozepnul batoh.

Také nalézám vchod do přístavu, odkud mě nikdo nevyhání. Nerušeně a na vlastní nebezpečí procházím mezi jeřáby a těžkými stroji, sleduji nakládání lodí. Nedaleko od břehu kotví letadlová loď s americkou vlajkou a palubou plnou letadel. Tři doprovodné křižníky kotví u mola. Prohlížím si je zblízka, sleduji provoz, ale nefotografuji; s tím jsou špatné zkušenosti.

Utíkám na vlak. Stíhám ho na poslední chvíli. Děsí mě představa, že bych v tomhle babylónu musel přenocovat. Řím mi teď připadá jako klidné městečko.

Jsem zmatený z toho, že ve svobodném státě může existovat takové šílenství. Profesor Bucci mi později vysvětluje, že tahle část země vůbec svobodná není. Mafie...


zpáteční cesta:

13.12.1989 - Vídeň, nádražní bufet, 7,20 ráno

Od vedlejšího stolu slyším češtinu: "...tak to jsme na tom úplně stejně, už nemám ani šilink." To mluví třicetiletý muž v silonové bundě a důchodkách k ženě kolem čtyřicítky. Ptám se, jak je v Praze. Po stručné politické informaci muž říká: "Já se tam nevracím." Má strach, aby ho rakouské úřady neposlaly zpátky do ČSSR. Proč ? Vždyť už opuštění republiky není trestným činem. Ptám se, kam pojede: "Ještě nevím, asi do Ameriky." A proč utíká zrovna teď ? "Než to tam po těch komunistech dají do pořádku, to bude trvat nejmíň deset let. A já na to seru." Ale nezní to přesvědčivě. Kdo ví, co ho žene.

Vídeň Lindengasse č.5

Obchod s označením "Tschechische Bücher - České knihy". Majitel pan Pastrňák má na klopě trikolóru a placku HAVEL FOR PRESIDENT. V regálech knihy emigrantů z celého světa, z reproduktoru zpívá Kryl. To všechno vidím na vlastní oči poprvé a je to děsně vzrušující. U regálu si vybírá knihy známý pražský herec. "Nu což, když si nevybereme tady, brzy to dostaneme v Praze."

13.12.1989 16:15

Celní kontrola: "Vy ještě máte celní prohlášení? To si můžete nechat na památku."



Praha 7: Ostrůvek zdravého rozumu

posted Oct 12, 2014, 3:01 AM by Tomas Svoboda   [ updated Oct 18, 2014, 11:36 AM ]

Sociologové používaji termín "Ostrůvky pozitivní deviace" v případě, že mezi lidmi začne vznikat něco rozumného, co má šanci se rozšiřovat. Po včerejších komunálních a senátních volbách mám silný dojem, že právě na Praze 7 začalo cosi pozitivního.

Fakta:
  1. Ve volbách do zastupitelstva městské části Prahy 7 drtivě zvítězil Jan Čižinský , lidovec, učitel a místní rodák v čele sdružení "Praha 7 sobě". Jenda proslul jako občanský aktivista, když zdola, coby hlas lidu, dokázal zastavit plýtvavé akce stávající radnice. Slušný a vzdělaný člověk.
  2. V prvním kole voleb do Senátu tamtéž přesvědčivě zvítězil Václav Hampl, místní rodák a emeritní rektor Karlovy univerzity. Podporovala ho KDU a Strana zelených. Slušný a vzdělaný člověk.
Je mi ctí, že oba vítěze znám osobně desítky let a vím o jejich lidské slušnosti a kvalitě. Z tohoto pohledu vidím volební výsledek na Praze 7 jako nádherné vítězství zdravého rozumu, slušnosti a vzdělanosti - a prototyp jak dobrá by mohla být budoucnost české politiky.

A něco mi říká, že o obou vítězích ještě v následujících letech hodně uslyšíme.

P.S:
18.10.2014
Vítězství V.Hampla v 2.kole předchozí pozorování potvrdilo.

1-10 of 22